Já bych jel

Ahoj,

Jmenuju se Jakub a studuju na ČVUT. Řekl bych, že se můžu pokládat za prototyp ČVUŤáka, který v ničem moc nevystrkuje růžky, školu víceméně zvládá, veze se s proudem, má pár svých kamarádů z kruhu, se kterýma chodí na pivo, spoustu času trávím u počítače a telefon mám v ruce taky dost často.

Začínám 2. rok a asi jako u všech ostatních fakult, oborů a příborů jsem měl a asi opět budu mít předměty oblíbené a předměty, kterými prolezu a buď si moc neodvezu, nebo si odvezu až moc a to hlavně u zkoušky, kterou si pro velký úspěch musím zopakovat. Ale to se zase tak moc nestává. Vážně, mami!

Prvák mi utekl jako splašená herka. Než jsem se rozkoukal, jak co chodí, kam se pro co chodí a kam se chodí a kam se nechodí, tak byl konec prvního semestru. Zkouškové jsem přežil, a když jsem si myslel, že 2. semestr už přece budu vědět, co a jak, hodil do toho vidle COVIDle a musel jsem se zase učit jak se učit online.

Ať si kdo chce, co chce, říká, ale takhle dlouhá doba online výuky, absence možností se někam pohnout, podívat se za někým, udělat si delší výlet nebo se vůbec pravidelně hýbat s člověkem udělá divy.

Jo, teď mi můžete říct, že jsem se přeci mohl hýbat, mohl jsem pravidelně sportovat atd. Ale já to takhle úplně nemyslel. Chyběla mi ta pravidelnost, ten každodenní rytmus, na který jsem před COVIDem nadával a fňukal, proč musím chodit na cvika a na přednášky. Ale jo, co bych to nepřiznal, chyběla mi škola a hlavně kontakt s lidmi. I když se s nimi moc nebavím, tak mě baví, že kolem mě jsou. Že ta možnost začít se s někým bavit tady pořád je.

Druhý semestr jsem teda nějak doklepal vsedě na koleji a později v rozestupech na fakultě a už jsem se nemohl dočkat srpna, kdy jsem s kamarády z mého rodného města vyjel do Itálie.

Miluju dobré jídlo a dobrou kávu a v Itálii jsem si chrochtal blahem. V duchu i nahlas jsem si říkal, že bych tam klidně vydržel i dýl a že je škoda, že se musím vrátit zase do školy. Slyšel mě můj kamarád, který na ČVUT taky studuje, ale už je to doktorand.

Budu mu říkat Burák. A Burák už věděl, protože Burák už na stejném myšlenkovém místě byl taky.

A tak mi takhle Burák jednou říká: (vypípal jsem z naší konverzace všechny voly, ale můžete si být jistí, že jich tam bylo a s přibývající intenzitou mých hloupých otázek jich samozřejmě přibývalo)

„(píp)Kdo tě má furt poslouchat. Chceš si tady žít (píp)? Žij a můžeš tu rovnou i studovat.“

„(píp)Jak studovat?“

„Studovat přes ČVUT, ne?(píp)“

„Jak přes ČVUT?“

„Hele, na to teď nemám nervy, ti to vysvětlovat, ale prostě když si student ČVUT, tak můžeš semestr nebo rok studovat někde venku.“

To byl pro mě nepředstavitelný objev. Já můžu pít pravé italské espresso, koukat na krásné italské holky a to všechno při škole?

No jo, ale kde na to vezmu prachy?

Tak jsem ho ještě chvilku prudil a zjistil jsem, že mi na to ČVUT ještě přispěje. Víc do hloubky jsem se už nedostal, protože už mi začal vyhrožovat tím, že půjdu domů pěšky a to se mi nechtělo.

Každopádně z Itálie jsem odjížděl napružený jako Ethan Hunt, když se dozví, že se zpráva za 5 vteřin sama zničí.

Mise zněla jasně – „Aspoň semestr venku!“

A jako starej dobrej Ethan jsem se pustil do přípravy. (I když on na to má lidi, a pak už jen skáče z různých mrakodrapů na jiné mrakodrapy, ale to je maličkost.)

Úkol číslo 1  – sehnat co nejvíce informací o mých možnostech studovat někde v zahraničí

Úkol číslo 2 – no, já vlastně neumím moc plánovat. Takže zjistím, co kde najdu a pokud nic nenajdu, zkusím Buráka, kterého si zatím nechávám v záloze.

Pokusím se to sepisovat a každý týden vytvořit menší nebo větší nadílku informací, ke kterým jsem se dostal. Snad to někomu pomůže.

Uvidíme!