Světlo na konci ERASMU

Po Vánočních svátcích se Slovinská vláda rozhodla zmírnit opatření proti COVIDu. Vlastně se nezměnilo nic na velmi přísném režimu a vše je stále zavřené, ale vláda se rozhodla povolit pohyb v rámci regionu. To znamená, že konečně můžeme opustit Lublaň a podívat se alespoň trochu po okolí. Naštěstí pro nás (horské milovníky) se v našem regionu nachází i Kamniško-Savinjské Alpy. Slovinská vláda ale toto povolení uvedla pouze na svých webových stránkách ve slovinštině a na anglických nic nezměnila… Nevím, jestli je to náhoda, anebo nás studenty chce vláda udržet na kolejích. Pořád platí zákaz shromažďování se, a tak na výlet vyrážíme pouze 4 kluci z jedné koleje, abychom se mohli případě vymluvit na bydlení v „jedné domácnosti“.

Za svítání vyrážíme z koleje a pod kopec se dostáváme v 7:45. Čeká nás výstup na Kamniško Sedlo (1870 m n.m.). Celkem 6,5 km nahoru a stejnou cestou dolů. Převýšení 1 247 m a krásné zasněžené hory. Popravdě musím říct, že jsem měl trochu strach, protože lavinový stupeň byl na hodnotě 3. Dlouho a pečlivě jsem vybíral možné varianty výletů, a nakonec Kamniško sedlo vyhrálo loterii, jako nejbezpečnější výstup podle mapy. A vyplatilo se.

Krátce po startu jsme poznali, že jeden člen naší skupiny nemá úplně dobrou fyzičku a lockdown si vybírá svou daň. Nicméně svačina u zasněženého přístřešku nás opět stmeluje a dodává optimismu. Musím říct, že už dlouho jsem nezažil tak krásný sněhový pochod s výškou sněhu do půlky stehen! Potkáváme po cestě i pár skialpinistů a hned co vycházíme z lesa zjišťujeme proč. Otevřelo se před námi nádherné údolí táhnoucí se až do sedla mezi dvě skalnaté masy. Po půl hodince se dostáváme na úpatí strmější části a tady začíná boj. Jedná se o jižní svah a sluníčko naplno svítí. Znamená to, že sníh měkne a výstup se stává těžší a těžší. Nemáme mačky, a tak nám sníh pod nohama klouže a jsme trochu za klauny.

Před dvanáctou hodinou dosahujeme vrcholu a obědváme připravené svačinky na zavřené chatě s krásným výhledem do údolí. Dáváme si na oslavu a zahřátí panáka slovenské domácí pálenky, kterou přivezl kamarád z Vánoc, ale ani ta nás nedokáže pořádně zahřát. I když svítí sluníčko, začíná se zvedat vítr a pocitová teplota klesá. Velíme proto k ústup a závidíme míjejícím skialpinistům radost z rychlosti. Nechceme se nechat zahanbit a vytahujeme igelitky – nastává mezinárodní souboj ve sjezdu na igelitkách, kde proti sobě nastupují Čech, Slovák, Němec a Španěl. Výhercem našeho malého Super-igelitka-G se stává Slovák, protože při sjezdu narazil na nejprudší část svahu a svoji igelitku osedlal jako skeleton, kdežto my ostatní jako saně… začátečnická chyba…

Po cestě zpět míjíme jen jedno lavinové pole, které je už poměrně staré, a tak prohlašuji tento výlet za bezpečný. Největším nebezpečím se ukázala být fyzická kondice Španěla, který si ještě teď po týdnu stěžuje na bolest nohou a píchání v koleni.